Mýty a pověry
Pověry o korálovkách "Mléčných hadech", o jejich cucání a odsávání mléka z kravského vemene, mně vedly k tomu, abych zjišťoval jak to vlastně vše bylo (vzniklo). Prapůvod je ve středověku. Více jsem uvedl v sekci Milksnakes. Při zjišťování pověr a mýtů o hadech jsem se dopracoval k pověrám a mýtům, které se tradovaly i zde v Evropě. Sám vzpomínám na Bulharsko, kde byla na dřevěný kůl, u políčka, jedním „zemědělcem“ zaživa napíchnuta malá Testudo hermenni (Želva zelenavá), kdy takto ukončený život želvy "zaručoval" větší úrodu. Toto je stejný nesmysl, jako cucání a odsávání mléka korálovkami. Níže uvedené pověry a mýty působí dnes úsměvně, ale kolik plazů a obojživelníků muselo ukončit předčasně svůj život, aby bylo postupováno dle pověry a mýtu.
Uvedené pasáže (Had, Ještěrka a Žába) jsem zařadil bez úpravy a to i jazykové, tak hodně zábavy.
Pověry a zvířata
Dříve, dokud venkovský lid míval dovoleno dobytek pást v lesích velkostatku, všímal si zvířat více než teď a různé výjevy z jejich života vykládal si svým způsobem. Naši předkové byli mnohem více spojeni s přírodou a bedlivě si všímali koloběhu ročních období a chování zvířat během nich. Své poznatky si předávali formou ústního podání, jehož jádrem jsou různé mýty a pověry.
Had
Slepýš křehký - Anguis fragilis
Zmije obecná - Vipera berus (černá forma) ZOO Děčín
Všecky hady lid obecný považoval za jedovaté. I slepýše měl za hada, a proto ho také zabije, kde ho vidí. Málokdo však dříve věděl, jakým způsobem může had člověku ublížit. Někteří lidé si mysleli, že jazyk, vlastně tykadlo hada, je žihadlo, kterým had uštkne. Jiný zase zaručeně věděli, že had má žihadlo v ocase jako vosa. O uštknutí říká lid, že had „štípl“. Všeobecně se tradovala pověra, že: “Do sv. Jiří žádný had jedu nemá!“.
Uštknutí hada se lidé báli ze všech poranění nejvíce. Jako prostředek proti uštknutí doporučuje lidové léčení zahrabat uštknutý úd do hnoje.
Některý had má prý takovou moc, že podívá-li se na člověka, tak ho tak omámí, že se nemůže hnouti. Strnulost se dá spíše vysvětlit leknutím ze strachu.
Had má tuhý život a přerazíme-li ho, je prý živ až do slunce západu.
Ubitý had má se pověsiti na strom, kdyby se nechal ležeti na zemi, přišel by opět k sobě.
Had je lidu obecnému znám jako vzor úskočnosti a zákeřnosti.
O kterém člověku se řekne, že je had, nebo jako had, znamená to vždy, že je třeba se ho zříci.
Kdo se dovede z každé kalamity vykroutit, je hladký jako had.
Věřilo se obecně v pověru, že jestliže myslivec nemohl trefiti zvěř, tak měl zaručeně ručnici „zkaženou“ kouzlem. Proti tomu byl neomylný prostředek - nabíti do hlavně hada a vystřeliti ho.
V krajinách, kde bývalo hojnost hadů, bývali muži, kteří se zaměstnávali jejich „lapáním“, říkali jim „hadaři“. K jakému účelu hady lapali? Nejspíše k tajným prostředkům, neboť hadů užívalo se hojně k čárům a dodnes lid připisuje hadům kouzelnou moc.
Součást různých lektvarů byl prášek z hada, či šupinky z hadí kůže ….
Také hadí hlavy užívalo se ke kouzlům.
Hodí-li se zabitý had do mraveniště, oberou z něho mravenci všecko maso a zůstane z něho jen kostra, té se dosud užívá k čárům.
Někdy usadí se had v stavení, takový přináší štěstí a nesmí se zabíti. Říká se mu domovníček neb hospodáříček.
V jistém stavení měli hada domovníčka. Jednou dvouletá dceruška hospodářova sedíc na prahu, jedla z misky mléko, v němž měla nadrobený chléb. Matka spatřila, že pod prahem vyplazil se had a pil dítěti mléko z misky. Holčička ho chvíli nechala, ale potom udeřivši ho lžicí po hlavě, řekla: „Papej také chlebíček, nejen pořád mlíčko!“. Had prý si toho pokárání dal líbiti a dítěti neublížil.
S hady je nutno vycházet vždy dobře. Dodnes se prý udržuje pověra, že když jdou děti sbírat jahody, položí několik jahod nebo borůvek za sebe buď na pěšinu nebo na kámen. Jsou pro hada, aby si je sebral a dětí nepronásledoval.
Někdy snese slepice vejce s měkkou skořápkou, tomu se říkalo „povrhel“. Někde lidé ale věří, že je to vejce hadí, které snesl do slepičího kotce.
Jinde sice vědí, že je to nedokonale vyvinuté slepičí vejce, ale přesto mu říkají „hadí vejce“.
Král hadů má na hlavě zlatou korunku. Prostře-li se před něj bílý, nepraný šátek, had položí sám na něj korunku, ale šťastný dobyvatel zlaté korunky musí ji rychle do šátku zabaliti a rychle prchati, neboť had sebou tluče tak, až se zpřeráží na kusy, a jed z něho stříká na všechny strany. Pověra o hadí korunce má nejspíše základ v tom, že užovka obecná má za hlavou dvě světle žluté poloměsícové skvrny. Ty se ve vodě, ve které užovka často loví, lesknou jako zlaté.
Pozn. autora stránek : pro neznalé, Užovka obecná = dnes Užovka obojková
Ještěrka (Ještěr)
Leguán kubánský - Cyclura nubila ZOO Děčín
Lidé považovali ještěrku za jedovatou, ale štítí se jí i ten, kdo ví, že jedovatou není. Vypravuje se o ní, že je stálou průvodkyní jedovaté zmije, a spícího člověka vystříhá před uštknutím snažíc se ho zbudit tím, že ho šimrá v obličeji. Ještěra - slepýše počítá lid k hadům a říká mu buď „slepák“ nebo „slepičák“. O ještěrce je také pověra, že spícímu člověku vleze otevřenými ústy do žaludku a užírá mu ho tak dlouho, dokud nešťastník neumře. Někde také věří, že ještěrka vypíjí ptákům vejce.
Ještěrčí jazyk je zlý, pomlouvačný.
Ještěrka je příkladem lstivosti, proto také úsloví "plemeno ještěrčí".
Jinak je ještěrka také příkladem mrštnosti. Holka jako ještěrka je mrštná a obratná.
Když se ještěrky vyhřívají na kamenech, bude stále hezké počasí.
Žába
Žába platí za zvíře prašivé, t. j. takové, které je nebezpečno vzíti do holé ruky. Mnoho lidí považuje žábu za jedovatou. Hlavně "ropucha" čili zemská žába je jedovatá. Věří se, že žáby spadnou s deštěm. Pověra tato je velmi rozšířena. Po teplém letním dešti vylézají mladé ropuchy a skáčí po silnicích a po cestách a lid se domnívá, že spadly s oblohy. Různých ingrediencí ze žáby užívalo se k čarování, zejména kostra její, pod jménem "žabí háček", hrála mezi tajnými prostředky důležitou úlohu.
Jeden člověk viděl na břehu rybníka velikou, bachratou žábu a řekl jí žertem: "Až se, žábo, budeš žabit, já ti přijdu babit." Žába si pak skutečně pro něho přišla, když měla míti mladé. Ale člověk ten slibu nedodržel a když potom v létě brodil koně v rybníce, utopil ho vodník s jedním koněm. Ta veliká žába byla vodníkova žena.
Kde se usídlí ropucha ve sklepě, znamená to štěstí.
Když se na jaře ozvou žáby, je jisto, že počasí už zůstane stálé.
Kvákají-li večer žáby, bude zítra hezký den.
Některá žába má "uhrančivé" oči, t. j. podívá-li se na člověka, udělá se mu špatně - žába ho "uhranula".
O tlustém člověku se říká, že vypadá jako ropucha, o nehezkém platí úsloví, že má hubu jako ropucha.
Pořekadlo praví, že na sv. Řehoře žába hubu otevře, t. j. začne ponejprv kvákati.
Také vodníka představuje si lid se žabími nohami.
Vodní žába (skokan) čistí vodu, proto spatří-li venkovan ve studánce žábu, je přesvědčen, že je tu voda zdravá, žába by se v ní jinak nezdržovala.
Žába je zvíře bázlivé. Malým dívkám přezdívá se "žába", nebo "žabka".
Žábu rosničku chovají ve sklenici, aby prorokovala, jaké bude počasí.
"... tak co? Když ti dám "hubana", bude z tebe princezna?!"
Mýty a pověry ?????
Jeden příklad, který mluví za vše - Dvojjazyčník haitský (Celestus warani), kterému hrozí bezprostřední vyhubení ve volné přírodě, kdy místní obyvatelstvo považuje tyto ještěry za jedovaté a nemilosrdně je usmrcuje. Podle některých zpráv je zde i možná souvislost s tajemným kultem Voodoo.
www.ceskatelevize.cz/porady/10267495111-samani-odchazeji/
www.novinky.cz/domaci/337498-zoo-praha-ukaze-nejvetsiho-velemloka-v-evrope.html
