Genetika

Základní pojmy                                                                                                                                       

Gen (vloha) se skládá  z jednoho páru alel. Jednu zdědí narozené zvíře po otci a druhou po matce.

Co-Dominantní  k přenesení tohoto genu na potomka postačí pouze jeden rodič disponující určitým genem.

Dominantní vlohu ve skutečnosti vidíme, převládá a značí se velkým písmenem (A). Dominantní barva bývá nejčastěji přírodní. Určitý gen je plně dominantní - projeví se na všech potomcích, i když daným genem disponuje pouze jeden rodič.

Recesivní vloha je ve svém projevu potlačena a vidíme ji  pokud se sejdou dvě recesivní alely (aa). K přenesení daného genu je tedy zapotřebí, aby jím disponovali oba rodiče.

Homozygot je zvíře které má  pár alel  stejného typu  např. AA, aa.

Heterozygot  (Hetero, Het) je normálně zbarvené zvíře, které v sobě má vlohu pro určité zbarvení. To znamená, že má pár alel odlišného typu (Aa). Pojem Heterozygotní, zkráceně Hetero či Het, uvádí gen, který zvíře přenáší.

Dědičnost zbarvení zjistíme, použijeme-li Punnettův čtverec

AA   značíme normálně zbarvené zvíře
Aa   značíme normálně zbarvené zvíře s vlohou pro odlišné zbarvení  (heterozygota)
aa   značíme odlišně zbarvené zvíře

Jak vznikne 100% heterozygot ?

 Spáříme-li normálně zbarveného jedince AA  s albinotickým aa

Spáříme-li heterozygota  Aa  s heterozygotem  Aa  vznikne

Spáříme-li heterozygota Aa  s normálně zbarveným jedincem AA  vznikne

- potomstvo, kdy všechna zvířata jsou normálně zbarvená, ale 50% z nich jsou heterozygoti (nevíme, ale kteří). Toto je situace, kdy se u prodávaných zvířat uvádí 50% šance na heterozygoty.

Spáříme-li albína aa  s heterozygotem Aa  vznikne

- potomstvo, zastoupené  50% albíny a 50% heterozygoty.

*******************************************************************************************************

Při spáření dvou albinotických zvířat je všechno potomstvo albinotické a při spáření dvou přírodně zbarvených zvířat (neštěpitelných) je samozřejmě všechno potomstvo normálně zbarvené.

Toto jsou pouze základní Mendelova pravidla dědičnosti. Pro získání zvířat ghost a snow je zapotřebí tzv. dvojitých heterozygotů.

*******************************************************************************************************

Někteří zahraniční chovatelé rozlišují albíny hadů jako T+ a T-, nebo jako T positivní a T negativní. Zde se jedná o Tyrosin, enzym, který ovlivňuje tvorbu pigmentu v buňkách. Albíni T+ mají vyšší intenzitu a sytost svého vybarvení a T- opačně. 

Tyrosin (jedna ze základních dvaceti proteinogenních aminokyselin) je prekurzorem (prekurzor v chemii označuje sloučeninu, která se účastní chemické reakce, kdy vzniká jiná sloučenina) také pro melanin - jeden ze základních pigmentů v kůži.  Melanin se nachází v peří ptáků, v pokožce plazů, ve hmyzí vnější kostře nebo dokonce v inkoustu hlavonožců. Buňka zodpovědná za vznik melaninu se označuje jako melanocyt. Vzácně dochází i k přílišné produkci melaninu (tzv. melanismus) nebo naopak melanin je produkován v nižším množství (tzv. albinismus).

*******************************************************************************************************

Se svolením Václava Chadimy, zde na tomto místě, uveřejňuji jeho článek, který byl publikován v roce 2004 v reptárium a vysvětluje v něm albinismus a dědičnost u korálovek.  Děkuji Václave.

Albinotické korálovky

Co je to albinismus
Pravý albín je takové zvíře, v jehož srsti, peří nebo šupinách není obsažen žádný pigment. Tělo takového živočicha je celé bílé, oční duhovka bývá červená. Mnohem známější ve světě zvířat jsou živočiché, u kterých jsou částečně nebo úplně některé barvy zachovány, i když mají červené oči. Jsou to proto pouze přechodné typy k pravému albinismu. U hadů se vzácně vyskytují zvířata, jimž chybí tmavý pigment, melanin. Správně se tito jedinci nazývají amelaničtí, avšak nesprávně, i když již vžitě se pro ně používá název albíni. Pravý albín může být také partiální, částečný. Otázkou bývá, jak takový albín vznikne. Bylo zjištěno, že albinotické zvíře vznikne spontánní mutací genů. Vědci vypočítali, že pravděpodobnost výskytu albína v normální populaci je 1:10 000 až 40 000. Je-li takové zvíře chovatelsky podchyceno, může být s použitím příbuzenské plemenitby rozmnoženo a následně rozšířena v chovech nová barevná odchylka.
Našim teraristům jsou dobře známi albíni užovky červené Elaphe guttata, krajty tmavé Python molurus bivittatus nebo korálovky kalifornské Lampropeltis getula californiae. V podstatě všechna tato zvířata jsou amelanická. Někteří zahraniční chovatelé rozlišují albíny hadů jako T+ a T-, nebo jako T positivní a T negativní. Zde se jedná o Tyrosin, enzym, který ovlivňuje tvorbu pigmentu v buňkách. Albíni T+ mají vyšší intenzitu a sytost vybarvení a opačně.
V poslední době k nám pronikají i albíni jiných druhů hadů, především korálovek. Někteří jsou velmi atraktivní a často pocházejí z USA.

Jiné barevné odchylky
Mimo zvířat albinotických bez veškerého pigmentu a zvířat amelanických bez tmavého pigmentu se vyskytují také zvířata hypomelanická se sníženým množstvím melaninu, tmavého pigmentu, zvířata hypermelanická se zvýšeným množstvím melaninu a zvířata melanická, čili celočerná. Zvířatům anerytrickým a axantickým chybí červený a žlutý pigment a zvířata erytrická a xantická jej mají naopak přebytek.
Zvláštní barevnou odchylku tvoří leucíni u nichž je tělo sněhobílé, avšak barva oční duhovky je tmavá, často modrá.

Dědičnost
Vesměs všechny tyto barevné odchylky včetně albinismu jsou recesivní, tedy ustupující oproti normálnímu zbarvení, které je dominantní, převládající. Dědičnost podléhá Mendelovým zákonům dědičnosti a vypočítá se podle Punnettova čtverce. Při páření albína s normálně zbarveným zvířetem získáme veškeré potomstvo normálně zbarvené, ale se skrytou vlohou pro albinismus, jsou to 100% heterozygoti. Při spáření těchto dvou heterozygotů vznikne v potomstvu 1/4 albínů, 1/4 normálně zbarvených neštěpitelných zvířat a 1/2 normálně zbarvených heterozygotů. Spáříme-li heterozygota a normálně zbarveným neštěpitelným zvířetem, dostaneme všechno potomstvo normálně zbarvené, z něho je však 1/2 heterozygotů. Při spojení albína s heterozygotem se v potomstvu vyskytne 1/2 albínů a 1/2 heterozygotů. Při spáření dvou albínů je samozřejmě všechno potomstvo albinotické.
Při malém počtu odlišně zbarvených jedinců se nevyhneme příbuzenské plemenitbě, a v tom je kámen úrazu.
Pozor na imbreeding!
Imbreeding čili příbuzenská plemenitba má negativní vliv na celou populaci zvířat a jejím konečným důsledkem je celkové vyhynutí populace. Páříme-li u hadů ve více generacích příbuzná zvířata, z čehož nejhorší je sourozence se sourozenci, děti s rodiči a podobně, začně se projevovat tzv. imbreedingová deprese. Začínají působit zhoubné recesivní geny. V praxi se to projevuje snížením životaschopností mláďat, plodnosti a zdravého stavu zvířat.
V naši republice již negativní příznaky imbreedingu naplno probíhají v albinotické populaci Lampropeltis triangulum hondurensis. Převážná většina těchto zvířat totiž pochází z jediného albína, kterého před lety získal ředitel plzeňské ZOO Jiří Trávníček. Opakovaným pářením příbuzných zvířat se dosáhlo toho, že se rodí neživotaschopná zvířata, mláďata nepřijímající potravu, s deformovanou páteří, čelistmi, nevyvinutýma očima a dalšími vadami. Navíc mnoho mláďat se vůbec nedokáže vylíhnout.
Abychom tomuto zabránili, je bezpodmínečně nutné do chovu albínů připařovat nepříbuzná, klasicky zbarvená zvířata a to i za cenu toho, že z těchto spojení získáme pouze heterozygotní, avšak kvalitní zvířata. Osobně mám v chovu čtyři krevní linie L. t. hondurensis a u všech hadů kladu důraz, abych imbreedingu zabránil, pokud je to možné.

Albinotické korálovky
Zvláště tříbarevné korálovky jsou jako albíni velice atraktivní a svými barvami upoutají pozornost i laiků. U chovatelů v USA se albinotické korálovky těší velké oblibě. Albíni nových druhů a poddruhů jsou ceněny jako velká vzácnost a jsou prodávány za horentní sumy.
Jedním z nejkrásnějších je albín Lampropeltis t. nelsoni. Tyto trojbarevné albino nelsonky mají 14 až 18 širokých červených proužků, mezi nimiž jsou proužky čistě bílé. V každém bílém pruhu je ještě umístěn proužek světle žlutý. U jiného typu těchto albínů je obrácena barva bílých a žlutých proužků.
Krásou s ním může směle soupeřit albín Lampropeltis ruthveni, u něhož mají mláďata při narození červenooranžové, růžové a žluté proužky. Během růstu se barva mění do konečného zbarvení adultů, kterého známe u těchto albínů nejméně tři typy. Krásní jsou tzv. dvojitě žlutí, jejichž zbarvení se skládá z červené a dvou odstínů žluté.
Největší tříbarevní albíni jsou Lampropeltis t. hondurensis. Také u nich je známo několik barevných typů, z nichž asi nejhezčí jsou tangerinoví albíni. Jejich barva se skládá z bílých, červených a oranžových proužků. Překrásné jedince této formy odchovává v naši republice pan Gilar.
Mezi našimi teraristy je poměrně dobře znám albín L. getula californiae pobřežní formy. Je to růžový had se žlutými příčnými proužky nebo podélným pruhem. Málo chovatelů ale ví, že existuje ještě druhý, naprosto odlišný typ. Je to albín poušní formy L. g. californiae, který má čistě bílé proužky na fialovém těle.
Sporadicky se u nás vyskytují také albíni Lampropeltis calligaster, což jsou korálovky s oranžovými skvramii na béžovém podkladě.
V USA jsou mimo výše jmenované vzácně chováni albíni L. pyromelana woodiny, L. t. triangulum, L. t. splendida a L. g. nigra. Albíni dalších druhů, poddruhů a forem jsou šlechtěni přenesením albino genů od albínů L. ruthveni, což už je o něčem jiném.

V poslední době se začínají některé vzácné albinotické korálovky objevovat i v naší republice. Vesměs se jedná o zvířata, jejichž rodiče pocházejí z finančně nákladných importů z USA. V našem chovu množíme hned několik druhů a forem těchto albínů. Můžete se na ně podívat na našich stránkách http://lampropeltis.unas.cz

Václav Chadima

*******************************************************************************************************

Smysly

Hadi mají velice slabý zrak a sluch, proto se spoléhají na jiné své smysly.  Mají velmi dobře vyvinutý čich, jeho činnost je podpořena tzv.  Jacobsonovým orgánem, který se nachází v tlamě na horním patře. Had  ve stavu aktivity neustále odebírá kmitajícím jazykem vzorky pachu ze svého okolí. Díky štěrbině v horní čelisti může kmitat jazykem bez otevření tlamy. Chřestýši, dále někteří hroznýši a krajty, mohou  zjišťovat nepatrné změny teploty vzduchu obličejovými termoreceptory – tepločivnými jamkami umístěnými mezi okem a nozdrami.

Sluch

Hadi sice nemají vnější ucho,  vývojem se jim však zachovaly  pozůstatky středního ucha, malá kost - třmínek. Je to malá kůstka, která přenáší vibrace do vnitřního ucha. Aby had mohl vibrace vnímat (zachytit), musí položit lebku (hlavu) na zem a přes čelistní kosti, třmínek a čtvercovou kost vnímá otřesy (vibrace) až do vnitřního ucha. Tento systém drobných kostí v lebce hada umožňuje „slyšet“ kroky, otřesy atd., nebo jiné nízkofrekvenční zvuky, které se přenášejí okolím. 

Zrak

Zrak je vyvinut u hadů různě. Jestliže je had podzemní, dobrý zrak nepotřebuje a je tudíž zakrnělí. Ostatní hadi mají poměrně dobrý zrak. U hadů existují zorničky 3 typů : kruhové, vertikální a horizontální. Kruhová zornička je nejběžnější. Má-li had velkou kruhovou zorničku, vidí velmi dobře. Tyto zorničky jsou běžné pro denní hady. Vertikální zorničky mají hadi s noční aktivitou, protože loví ve špatných světelných podmínkách. Horizontální zorničku má jen málo druhů a ty mají dobré prostorové vidění. Umožňují jim skvělé odhady vzdáleností. Zornice u hadů jsou pohyblivé, aby mohly zachytit více světla. Jejich oči jsou chráněny průsvitnou blánou, která se svléká společně s kůží.     

Termické receptory

Tyto receptory mají pouze tři skupiny hadů (hroznýši, krajty a chřestýši) a tvoří z nich nejobávanější lovce. Mají podobu jamek v horní čelisti a jsou velmi citlivé na tepelné změny. Jsou vystlané buňkami, které obsahují velké množství termoreceptorů, které jsou propojeny s mozkem. To jim umožňuje sledování teplokrevné kořisti s velkou přesností, tuto identifikovat (lokalizovat) a určit její polohu. Termoreceptory jsou schopny rozlišit teplotní rozdíl menší jak 0,2°C. Tento orgán tedy využívají při lovu k zaměření pozice kořisti. Jsou schopni vycítit kořist i v absolutní tmě, i když je dokonale ukryta a tuto ulovit s naprostou přesností.

Čich

Jako ostatní obratlovci mají hadi také nozdry propojené s čichovým lalokem mozku prostřednictvím čichové sliznice. Mimo nozder mají hadi také k dispozici Jacobsonův orgán. Ten je tvořen dvěma jamkami či váčky na horním patře tlamy. Do ní pasuje rozviklaný jazyk hada. Ten kmitavými pohyby zkoumá okolí, sbírá z ovzduší pachy a poté je v Jacobsonově orgánu vyhodnocuje a analyzuje. Tímto orgánem had získává spoustu informací o svém okolí. A je například také schopen určit typ kořist a to i v naprosté tmě. 

Pohyb 

Žádný jiný plazící se tvor není se zemí tak pevně spojen jako had. Jejich tělo se vývojem prodloužilo, následkem pohybu jejich předků. Plazili se vodorovným vlněním těla – tak jak to můžeme dodnes vidět u některých ještěrkovitých, například u slepýše (nebo blavora). Končetiny jim zakrněly, na povrchu těla není po nich skoro žádných stop, některé vývojově starší skupiny si zachovaly zakrnělou pánev. Všichni hadi se tedy vyznačují tím, že končetiny postrádají. Pouze některé čeledi mají na kostře zakrnělé zbytky končetin, tzv. rudimentální končetiny. Hroznýši a krajty jsou zase známy zřetelnými rozdíly ve velikosti rudimentálních drápků, což jsou pozůstatky zadních končetin v oblasti kloaky, typické pro většinu hroznýšovitých hadů. V souvislosti s jejich pohybem se hadům protáhlo jejich tělo a vnitřní orgány, z párových orgánů bývá většinou jeden zakrnělý. Mají vyvinutou  pouze  jednu plíci, levou  plíci nemají. Hadí tělo se vyznačuje obrovským množstvím velice složitých svalů  a různých svalových úponů. Snad nejvíce svalů je mezižeberních, ty se na žebra přímo upínají a umožňují tak jejich značnou pohyblivost. Výsledkem naprosto dokonalé koordinace všech těchto svalových skupin je pro hady charakteristický, lehký a klouzavý pohyb - plazení. Je známo  několik způsobů jak se hadi pohybují.  Každá metoda znamená různé využívání žeber a svalů na nich upnutých, ale použití každé metody závisí také na hmotnosti hada, rychlosti pohybu, kterou potřebuje a na typu podkladu. Pohybují se různě : klikatěním, šroubovitým posouváním, vyrážením a plazením po žebrech. V „rychlosti“ nepřesahují zpravidla 10 km/h, avšak bičovka dokáže vyvinout rychlost až 20 km/h, stejně je na tom i Mamba černá.

                          Ilustrace podle předlohy : Terezy Švantnerové

Anatomie hada

 

 

 Anatomie ještěra

 

Rozeznáváme tři tělní typy plazů : 

• ještěrkovitý (ještěrky (ještěři), haterie, chameleóni, krokodýlové)
• hadovitý (hadi, beznohé ještěrky (blavor, slepýš), dvouplazi)
• želvovitý (želvy)

Plazi  jsou obratlovci, jejich tělo je pokryté tuhými šupinami a nebo štítky,  rodí se z vajec. Patří ke studenokrevným (poikilotermním, nebo-li také exotermním) živočichům (přebírají teplotu z okolního prostředí, zejména ze slunečného záření). Studenokrevný živočich  (ryba, plaz) je živočich s nestálou krevní teplotou. Teplota jeho krve závisí na teplotě vnějšího prostředí. Jejich mláďata se líhnou plně vyvinutá a již soběstačná. Lebka plazů je s páteří spojena kloubně a jsou to živočichové s plně vyvinutým amnionem (amnion, nebo-li vnitřní vak, je zárodečný obal, uvnitř něhož se nachází vodní prostředí, ve kterém se zárodek vyvíjí).  Více najdete v  "Inkubace + ...". 

Existují čtyři řády : 

Krokodýli (aligátoři, krokodýlové a gaviálové cca 23 druhů)

Haterie (2 druhy)

Šupinatí (hadi, ještěři a dvouplazi cca 7600 druhů)

Želvy (jak vodní, tak suchozemské cca 301 druhů) 

 www.zoologie.frasma.cz/mmp%200307%20plazi/plazi_C.html  

Odpoutání se od vodního prostředí - Amniota

Hadi se objevili na Zemi v druhohorách, v křídovém období, asi před 100 až 150 mil. let. Jsou to vývojově nejmladší plazi.  Hadi se vyvinuli přímo z ještěrů, kteří se zbavili postupně končetin, aby se přizpůsobili životu na zemi. Je známo kolem 3 tisíc druhů hadů (přesně cca 2 900 druhů, z toho asi 410 jsou jedovatí hadi). První pozemní suchozemský had byl  Lapparentophis defrennei (fosilní nálezy z Alžíru), který žil na území dnešní severní Afriky.  Dále první  vodní, resp. mořský druh hada byl  Simoliophis, který se objevil přibližně před 100 miliony let a obýval mořské dno v okolí Evropy a severní Afriky. Poté je vývojová řada přerušena a další nálezy pocházejí až z doby mnohem pozdější, přibližně před 65 miliony let.

Lapparentophis defrennei  

Simoliophis  

                      Archaeophis proavus                                                     Plioplatecarpus

Zdroj : Wikipedia

http://relax.lidovky.cz/v-indii-nasli-zkameneleho-hada-pozirajiciho-male-dinosaury-poi-/veda.aspx?c=A100303_104822_ln_veda_ev

 www.novinky.cz/veda-skoly/343345-vsichni-dinosauri-mohli-mit-peri.html

Hadi jsou dnes rozšířeni téměř na všech kontinentech. Omezení výskytu a „lokálního vývinu” hadů je dáno tím, že v pravěku docházelo k oddělování kontinentů z jednoho velkého (Pangaea), došlo k tzv. "stěhování kontinentů", při nichž se oddělovaly a spojovaly jednotlivé kontinenty. Protože převážná většina hadů, je vázána na pevninu, bez možnosti překonat oceán, měl pohyb kontinentů na jejich rozšíření obrovský vliv. Někteří plazi se na svá nynější místa výskytu dostali i přes moře, pravděpodobně na kmenech spadlých a vyvrácených stromů, vlečených mořskými proudy.

Podíváme-li se tedy na současné rozdělení hadů, můžeme podle jejich výskytu odhadnout, kdy se vyvíjeli a jak se šířili. Je například jasné, že hadi žijící v Severní Americe jsou příbuznější druhům z Evropy a Asie než druhům z Jižní ameriky a jihoamerické druhy naopak mají blízko k druhům z Afriky a Madagaskaru. Tito hadi se pravděpodobně aktivně šířili krátce po té co se rozpadla Pangaea a pradávný jižní kontinent Gondwanaland se oddělil od severní Laurasie.

Dnes mezi vývojově nejstarší  druhy hadů patří hadi z  čeledí vinejšovitých a hroznýšovitých. Naopak zmije jsou všeobecně považované za vývojově nejmladší skupinu hadů. Najdeme je  ve všech teplých oblastech světa s výjimkou Austrálie. To napovídá, že se  vyvinuly v době, kdy byla již Austrálie oddělena od zbývajících kontinentů.

Zdroj : Wikipedia                                                         

Současné rozšíření hadů (černě vyznačená část suchozemští hadi, modře vyznačená část mořští hadi)

Do skupiny Amniota patří plazi, ptáci a savci. Tyto třídy kmene Chordata nepotřebují k rozmnožování vodu a díky tomu dokázali natrvalo osídlit širokou škálu suchozemských biotopů. Proces trvalého přestěhování z vody sebou nese i další přizpůsobení těchto živočichů. 

"Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit." - Charles Darwin.

 Lebka hada 

Kostra hada

Kostra ještěra

 Určení pohlaví

Nejspolehlivějším způsobem určování pohlaví je sondování. Sonda musí být potřena nějakým mazadlem s nespermicidními účinky (nelikvidující spermie), nebo namočena v čiré vodě, či sterilní např. v borové vodě. Navlhčená sonda (speciálně k tomu určená) se zasune po straně do jedná části kloaky a velmi opatrně se zasunuje ke špičce ocasu. Využívá se odlišnosti mezi hloubkou pachových žláz u samic a hloubkou hemipenisů u samců. U samic se sonda zasune na nepoměrně kratší vzdálenost, maximálně do vzdálenosti 3 subkaudálních štítků, kdežto u samců se sonda dostává do váčku, ve kterém je ukryt hemipenis a zasunutí je větší, okolo 10 subkaudálních štítků. Musí být věnována zvláštní pozornost tomu, aby nedošlo k poškození (protržení) pohlavních orgánů při zavádění sondy. U samic může dojít k propíchnutí pachové žlázy. U samce k perforaci hemipenisu, kdy dochází k následné infekci, která způsobuje většinou permanentní poškození s následnou sterilitou.  Po náhodné perforaci je nutné kvůli případné infekci zvíře pečlivě sledovat. Typickými příznaky infekce jsou otékání, červenání či výtok z kloaky. Za těchto okolností je nezbytná a neodkladná antibiotická terapie. Je proto vhodné a na místě, dříve než začnete sondovat sami, získat rady od někoho zkušenějšího, tedy od toho, kdo má se sondováním již zkušenosti. Sondy jsou tupé, kuželovitě zúžené hladké nástroje. Používají se sondy z chirurgické oceli, z lékařské oceli, se zaobleným koncem, též postačí silnější vlasec, kdy konec se upraví zapalovačem (nesmí být ostrá hrana, na konci se udělá zaoblení – malá kulička). Podobně lze sondovat i větší ještěry. U malých hadů a mláďat se používá tzv. palpování (vymáčknutí hemipenisů). Provádí se tím způsobem, že se jemně zatlačí na ocásek, v místě kloaky, ve směru k hlavě, kdy samečci většinou hemipenisi vystrčí. U samiček jsou patrné jen drobné špičky.  

Zde palpuji samičku Lampropeltis mexicana thayeri ...

... a zde samečka Lampropeltis triangulum hondurensis Albino Tangerine.

Tato metoda je spolehlivá tak na 90%, neboť se může stát, že samec hemipenisy zadrží. Tato metoda palpování by měla být prováděna pouze zkušeným chovatelem. Musí být provedena rychle a s citem. Oba způsoby jsou pro zvířata stresující. Žádný z uvedených způsobů není však 100%.  Variantou, která na 100% určí pohlaví, je pouze laboratorní rozbor krve zvířete.

Zkušenější chovatel rozpozná u dospělých zvířat jejich pohlaví též vizuálním způsobem (dálka ocasu za kloakou a dle tvaru těla a ocasu) nebo hmatově.

U hroznýšovitých lze poznat pohlaví i dle velikosti zvířat a dle „drápků“ (rudimentů) u kloaky.

Samci hadů čeledi Boidae a Pythonidae mají většinou větší rudimenty než samice, existují však výjimky.

A – samec: 1 – břišní štítky (ventralia), 2 – anální štítek (anale), 3 – kloaka, 4 – podocasní štítky (subcaudalia). B – samec s vysunutými pářícími orgány (hemipenis). C – Způsob sondování hadů. Chirurgické pátradlo se zaobleným koncem opatrně zasuneme po straně kloaky do hemipenisu, jehož poloha je schematicky znázorněna. U samic lze pátradlo zasunout na nepoměrně kratší vzdálenost, u malých hadů téměř vůbec. Podobně lze sondovat i větší ještěry. D – samice. (Upraveno podle D. Schmidta)

 Palpování

 Sondování